"Můj" srnec

23. ledna 2017 v 15:00 | Janie |  Zvířectvo
Včera jsem ho po roce viděla zase. Letěl zasněženou krajinou jako blesk spolu se stádem svých společníků a byl zrovna tak nádherný, jako když jsem ho spatřila naposledy. Zrovna tak výjimečný. Opět mi srdce vynechalo jeden úder, tak jako poprvé. Zastavila jsem se a jen se dívala. "Tak jsi pořád naživu," řekla jsem si a měla jsem z toho hroznou radost, hlavně proto, že už jsem tomu nevěřila. Ale vezměme věci hezky od začátku.


Na této fotce nevalné kvality je kromě běžných hnědých srnek také bílý srnec. Poprvé jsem ho spatřila na začátku loňského roku. Vyjímal se mezi ostatními jako bílá vrána. Byl zkrátka nádherný. Srnky mám ráda odjakživa a mám s nimi pár krásných zážitků. Jednou jsem seděla na rozložitém stromě na louce. To bylo takové moje místo. Musí to být minimálně tři roky zpátky, protože jsme ještě neměli Miu. Seděla jsem tam hrozně dlouho a pak mě jen tak napadlo: "Podívej se dolů." Když jsem se podívala, spatřila jsem u kořenů stromu schoulené malé srnčátko. Pozorovalo mě obrovskýma vyděšenýma očima a boky se mu rychle zdvíhaly. Leželo tam celou tu dobu úplně potichoučku a bylo chudák celé vyplašené. Chvíli jsme si hleděli z očí do očí a já se pak rychle vypařila, abych si pro ten poklad mohla přijít jeho matka.
Jindy jsem zase šla v létě po louce vysokou trávou a náhle se asi tři metry ode mě z trávy zdvihla hlava s parůžky. Málem jsme se se srncem srazili. Okamžitě jsem ztuhla na místě, abych ho nevyplašila, ale říkala jsem si, že stejně uteče. Jenže neutekl. Chvíli na to vypadal, ale když jsem se dál nehýbala, začal se pást. O kus vedle se objevila ještě srna. Nespouštěli jsme ze sebe oči. Oni obezřetně ukusovali trávu a neustálě kontrolovali, zda se je nechystám sežrat, a já tam jen stála a snažila se ani nedýchat, abych neporušila to kouzlo. Nakonec jsem asi udělala nějaký nepatrný pohyb, který způsobil, že se vylekali a utekli, ale byl to velice silný a krásný zážitek.
Srnky považuji za velmi krásná zvířata a ačkoliv jsou skoro na každém rohu, mám radost z každého setkání s nimi. A tak když jsem objevila bílého srnce, moje srdce poskakovalo štěstím. Chodila jsem se na něj dívat celou zimu. Někdy jsem ho viděla jen jako bílou tečku někde v dálce u větrolamu, občas jsem se ke stádu dostala o něco blíž. Udělala jsem pár fotek, ale většinou jsem byla moc daleko na to, aby fotky za něco stály. Ale stačilo mi ho vídat. Pak začalo jaro, stáda se rozdrobila a můj srnec někde poletoval. Občas jsem si na něj vzpomněla a těšila se na zimu, až ho zase budu moci pozorovat. Jenže zima přišla a srnec nikde. Chodila jsem všude možně, ale na svého srnce jsem nenarazila. Bylo mi to trochu líto. "Buď se zranil nebo podlehl nějaké nemoci. Nebo ho zastřelili. Nojo. Tak to je." Ale v hloubi duše jsem pořád neztrácela naději. A včera, když jsem byla venku se psy, se objevil. Stádo se polekalo běžkařů u větrolamu a tryskem se hnalo po polích směrem k nám a já ho uviděla. Vyčníval z davu, tak jako vždycky. Odolala jsem touze na něj zamávat. Nejsem přece až takový cvok, he. Ale radost jsem měla obrovskou. Mám ho ráda, přestože je to divoké zvíře, neochočené a svobodné. Mám ho ráda přestože se ho nikdy nedotknu a s největší pravděpodobností se k němu nikdy nepřiblížím na menší vzdálenost než několik desítek metrů. Je nádherný a výjimečný a doufám, že bude mít štěstí i nadále a potkáme se i příští zimu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Niana Niana | E-mail | Web | 26. ledna 2017 v 19:25 | Reagovat

Krásný :)

2 Gil Gil | Web | 9. dubna 2017 v 20:29 | Reagovat

♥ Je nádherný, všimla jsem si, že je na té fotečce jeden světlý, ještě než jsem si o něm přečetla. Krása!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama