Jak se z jednoho psa stali dva

7. ledna 2017 v 15:00 | Janie |  Zvířectvo
Donedávna jsme měli doma jenom fenku jménem Mia, kříženku labradora s bernským salašnickým psem. Trochu jsme si tak nějak pohrávali s myšlenkou, že by možná bylo fajn mít ještě jednoho pejska. Aby měla Miuška parťáka, žejo. Měl to být malej voříšek z útulku, abychom zároveň pořízením kamaráda pro Miu udělali dobrý skutek. Jenže to byly spíše takové plány do nedohledna a vždycky to vyšumělo do ztracena.
Někdy mám pocit, že osud, Vesmír nebo kdo je tu nad námi, má opravdu dobrý smysl pro humor.


To jsme totiž takhle s rodiči a se ségrou jeli na bowling. Bráchu hlídala babička. Jak jsme tak jeli, opět se rozvinula diskuze na téma, jaký by to bylo mít dva psy.
"Hele to by bylo ale hrozný s nima chodit na procházku. I s Miuškou to je občas o nervy."
"Tak budeš chodit ty. Já budu v pohodě a ty budeš vystresovaná."
Hahaha hihihi.
On nás ten smích přešel rychle. Hned jak jsme se vraceli pro bráchu. Byla už fakt tma.
"Hele, tam je nějakej pes."
Ten Nějakej pes měl štěstí, že můj taťka je tak všímavý, protože já jsem na liduprázdnou autobusovou zastávku zírala skoro půl minuty, než jsem jej také mezi stíny spatřila. No, pak jsme tam nějakou chvíli stáli a zírali na něj a přemýšleli, co jako. Je tam přivázanej, nebo jenom leží? Proč by tam ale jen tak ležel? No, nechat jsme ho tam nemohli v žádném případě. Ukázalo se, že byl opravdu přivázaný ke sloupku nástěnky. Tak nakrátko, že si ani nemohl položit hlavu na zem. Na stahovacím obojku. Lidi jsou doopravdy hovada. Pejsek byl evidentně rád, že někoho vidí. Byl naložen do kufru, přivezen domů a seznámen s Miuškou. V podstatě okamžitě se z nich stali kámoši. Nový příchozí byl zřejmě zlatý retrívr. Samozřejmě u nás nemohl zůstat. V žádném případě, absolutně nepřichází v úvahu, musí si ho někdo vzít.
Pejska nikdo nechtěl.
Dostal jméno Baryk a byl to ten nejvděčnější pes, jakého jsem viděla. Myslela jsem si, že je mu alespoň šest let, protože ačkoliv byl velmi čilý a hravý, jeho tělo bylo dost sešlé, byl hubený a na tlamě prošedivělý. Hrozně rád běhal, hrál si s Miuškou, byl hodný na kočky, na ovce i na děcka. Když byl někdo venku, Baryk se od něj nehnul na krok, užíval si každé pohlazení, každá procházka pro něj byla očividně splněným snem. Vždycky, když jsem se na něj podívala, jak běhá po louce, četla jsem z celé jeho bytosti: "Jsem v ráji, jsem šťastný, miluju vás."
V žádném případě absloutně něpříchází v úvahu, že by si ho někdo měl vzít.
Baryček samozřejmě nakonec zůstal s námi. Není mu šest let, ale dva až tři roky. Jeho sešlost nebyla způsobena věkem, ale zanedbanostní. Prošel procedurou odblešení, vykoupání, očkování a prohlídky, v nedávně době taky kastrací. Začíná se trochu vykrmovat a místo ošklivé hrubé srsti mu roste pěkná hebká. Když se na něj dívám, musím si položit otázku: "Kde ty ses tady vlastně vzal?" Osobně si myslím, že Baryk je prostě štěňátko, které vyrostlo a najednou už nebylo roztomilé. Soudím tak z toho, že evidentně nebyl zanedbávaný celý život, protože od prvního dne uměl základní povely a byl zvyklý na vodítko (ačkoliv hrozně tahá). Ale s jistotou se to nikdy nedozvím. Takže pak přijde na řadu druhá otázka: "Jak?" Jak může někdo tak hodné a oddané zvíře vzít, takhle krutě ho uvázat na škrťáku ke sloupku a pak odjet domů a v noci klidně spát? Jak může někdo být taková strašná svině? Tohle se taky s jistotou nikdy nedozvím.

Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak jsme se bavili o tom, jaký by bylo mít dalšího pejska a když jsme jeli zpátky, už jsme ho měli. Nebyl to tak úplně malej voříšek z útulku. Spíš vůbec. Teď máme dvě třicetikilový telátka.
Ale víte, co si myslím? Takhle to mělo být.
Baroušek tam čekal na nás.
Poslal nám ho osud nebo Vesmír nebo kdo je nad náma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gil Gil | 9. dubna 2017 v 20:55 | Reagovat

♥ Barýček zlatý tělem i duší :)

Také máme pejska z ulice ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama