Dokončení náčrtníku

29. dubna 2018 v 21:55 | Janie |  Tvořím
Tak po dlouhý době konečně zase snad trochu oživím svůj blog. Poslední dobou jsem byla absolutně nemotivovaná k tomu cokoliv dělat, ale už mě to snad přešlo. Povedlo se mi taky konečně dokončit náčrtník - historicky první, který jsem zaplnila až do konce (potlesk prosím). Náčrtník měl padesát stránek, trvalo mi to půl roku od října do dubna, což je ještě docela dobrý na to, jakým tempem obvykle pracuji a jak hrozně prokrastinuju. Kolem a kolem, jsem na sebe docela hrdá, že jsem se k tomu dokopala. Až budu zas v Hradci, tak si koupím další a budu pokračovat. V tom dalším bych ale chtěla pracovat trochu jiným stylem, nicméně to se uvidí, až ho budu mít.


Punk's not dead! No a jinak obrázek, o kterým tak úplně nevím co říct. Vůbec neumím kloudně kreslit lidi, chci se to naučit, jenže tím narážíme na můj zásadní problém - já se v podstatě bojím dělat nějaký špatný "umění". Ne že bych dělala nějaký dobrý (nebo umění), ale tak řekněme podprůměrný vzhledem k mé úrovni. Což bych právě ráda začala odbourávat v tom dalším náčrtníku, ale dělat nějakou systematickou práci sama na sobě bez toho, aby do mě někdo soustavně kopal a připomínal mi, že nemám bejt líná nebo se tomu vyhýbat je prostě těžký. Jenže jako člověku, kterej si z každýho kurzu, školní výtvarky, kroužku atd. odnesl akorát trauma a zřejmě doživotní totální odpor k zátiším, mi asi nic jinýho nezbejvá.
 

Žít

8. března 2018 v 18:18 | Janie |  Píšu
Někdy není snadný tady zůstat.
Některý dny jsou blbý. Když je nekonečná zima a jaro se zdá tisíce světelných let daleko. Jezdíš autobusem na místa a potkáváš tam lidi, se kterýma si nerozumíš. Snažíš se zapojovat, zapadnout mezi ně, ale pořád se to zdá špatně. Cejtíš se vykořeněně, odpojeně. Chodíš a mluvíš, ale nevíš, jestli doopravdy, vážně existuješ. Kolem jsou paneláky zahalený v divným mlžným oparu. Každej den dejcháš sajrat z opatovický elektrárny, tak jako všichni v širém okolí. Přijdeš na intr a padneš do postele, sotva se převlečeš ze školních hadrů a na chvíli zavřeš oči a vzbudíš se, až když je venku tma a čas se táhne a táhne a ty před sebou nevidíš žádnou rozumnou budoucnost, vůbec nevíš, co s tebou bude a čas najednou zase hrozně letí a ty už máš za chvíli maturovat a pořád máš pocit, že nic nevíš. A máš strach. A venku je pořád tma, protože je sice březen, ale pořád to není jaro. Všechno tě unavuje. Někdy je ti blbě z lidí, jenom když je vidíš, nechceš s nima mluvit, chceš zmizet. Chceš se vypařit. Chceš nebýt.
Někteří to udělaj.Vypaří se. A…nejsou.

Nechat jít

2. března 2018 v 19:29 | Janie |  Zvířectvo
Po týdenní praxi na veterinární klinice mám smíšené pocity. Předně - jsem trochu naštvaná. Studuji střední veterinu a cílem všech našich praxí by mělo být naučit se co nejvíc o práci veterinárních techniků a o fungování různých veterin, chovů zvířat a podobných pracovišť. Realita je taková, že jsme prakticky levná (zdarma) pracovní síla, kydáme hnůj, naskladňujeme drůbež (praxe ve velkochovu drůbeže byl zatím asi největší brutus, jaký jsem v životě viděla), zametáme a podobně. A tak tomu bylo i na této praxi, kde místo toho, abych se aspoň dívala na zákroky, jsem zametala, utírala prach, vytírala, luxovala, žehlila a povlíkala postele. Světlým bodem budiž to, že aspoň párkrát jsem něco viděla, píchla jsem jednu podkožní injekci a držela dělohu při kastraci feny. A venčila jsem superroztomilé štěně zlatého retrívra. Takže tohle by byly ty pozitiva.
V průběhu týdne se ale v ordinaci objevily dva případy, které mě přinutily trochu se zamyslet. První byl dvanáctiletý jorkšír se selháním ledvin, druhý šestnáctiletý akita-inu s ochrnutím zadních nohou. Oba to byli staří psi ve vážném stavu, u kterých jsem si byla téměř jistá, že bude nutná eutanazie. Jenže ani v jednom případě k ní nedošlo, protože páníčci nechtěli.
 


Z náčrtníku za prosinec, leden, únor

1. března 2018 v 18:46 | Janie |  Tvořím
Tak jo. V posledních třech měsících jsem sem nedala vůbec nic z náčrtníku, a cejtím se trochu blbě, ale teď to napravuju, takže je všechno vlastně dobrý. Zaplnila jsem poměrně dost stránek a - fanfáry prosím - dostala jsem se už téměř na konec! Nikdy bych nevěřila, že budu opravdu reálně schopná někdy nějaký náčrtník dokončit. V tomhle jsem totiž hrozná. Vždycky začnu, udělám pár stránek a vykašlu se na to. Tentokrát jsem to zvládla (skoro, ale těch pět stran už dám).

A protože tenhle článek píšu už asi popáté a pokaždé se mi smaže, omluvte prosím téměř úplnou absenci popisků.

Tohle je asi jedna z mých oblíbených věcí v náčrtníku. Nevím proč přesně, ale jo. Fakt.
Poslední dobou často procházím takovými střídavýmí obdobími extrémní motivace vs. extrémní demotivace... Kreslením tady těch jednoduchých zvířátek jsem se snažila prolomit tu demotivaci. Celkem to pomohlo.


Jak jsme přišli ke šnekům

20. února 2018 v 19:57 | Janie |  Zvířectvo
Můj brácha chodí do školky. Děti si odtud přinesou domů spoustu zajímavé havěti - vši, roupi, streptokoky a jiná roztomilá zvířátka. Ale protože naše rodina musí mít vždycky něco extra, tak brácha (kromě jiného) v létě donesl domů šneky. Ve školce totiž chovali tři achatiny a v létě se o ně neměl kdo starat, tak samozřejmě skončily u nás. Naše rodina je po celé vesnici proslulá tím, že se ujmeme kde čeho a tak to nebyla naše první taková akce. Už na prvním stupni základky jsem měla přes prázdniny doma morče Bůčka, kterého jsme chovali v přírodovědném kroužku, později se komusi podařilo darovat nám týranou ovci, která byla přibližně dva roky kdesi zavřená, nemluvě o tom, že se nám každý rok někdo snaží nacpat koťata, která někde našel… Šneky jsme však měli doma poprvé.
Vtipné bylo, že jsem o té akci vůbec nevěděla a jednou jsem prostě přišla domů a uviděla ve svém pokoji na stole dvě plastové bedny s hlínou. Popravdě mi to nepřišlo moc divný. Občas se takový věci u nás doma objevují. To se prostě děje, když jsou v domě dvě děti pod deset let a pak taky ještě já, která si donesla domů dvoumetrovou větev z lesa, protože se mi prostě líbila. "Co to je?" "Šneci." Aha. Šneci tam opravdu byli. Nebyli zatím moc narostlí, ale jinak byli docela fajn. Brzo jsme si je oblíbili. Spousta lidí se šneků štítí, ale mě fascinují. Zjistili jsme, že se šneci rádi sprchují a nejradši žerou okurky. Byla s nima sranda. Nechávala jsem si je lézt po rukou a příliš jsem si je oblíbila, zapomínajíc na fakt, že je za měsíc budeme muset vrátit.
Když to přišlo, vůbec se mi nechtělo je dávat zpátky do školky. V hlavě se mi neustále vybavovaly hororové představy usoplených děcek, jak třískají se šneky o zem a skoro jsem slyšela zvuk křupajících ulit. Chtěla jsem si je nechat. Prosila jsem prakticky na kolenou, ale mamka si poklepala na čelo a řekla mi, že takhle to dál nejde a že nejsme zloději zvířat (už nám jednou takhle doma zůstala kočka ze statku, kterou jsme měli "jen na kastraci"). Šneci se vrátili zpátky a tím mohlo celé dobrodružství skončit.
Neuběhly ale ani dva týdny a už jsme s mamkou visely na inzertních portálech a dívaly se, jací šneci jsou nejhezčí. Objevily jsme okouzlující albínské achatiny, tmavé achatiny, světlé achatiny, achatiny s nejrůznějšími zbarveními ulit i noh. Neustále jsme vzdychaly nad tím, jak bychom chtěly vlastní šneky. U babičky jsme dokonce našli staré akvárko, které tam zůstalo po zesnulém sousedovic hadovi. Než jsme si ale stihli pořídit do akvárka vlastní šneky, ozvala se paní učitelka ze školky, jestli bychom nechtěli dva z těch původních šneků, že hodně vyrostli a nemůžou se jim do bedýnek už vejít. Myšlenka na to, že se konečně zbavím představ dětí rozbíjejících šnečí ulity kostkami lega, se mi zamlouvala a tak se k nám ti dva vrátili zase zpátky. Předělali jsme původně hadí obydlí na šnečí a achatiny se opět stěhovaly. Pojmenovala jsem je Sauron a Voldemort, jako památku na hlemýždě zahradního Saurona, na kterém jsme dělali pokusy v biologickém cvičení a kterého jsem poté vypustila v hradeckém parku. S láskou na něj vzpomínám. Byl to skvělej šnek.

A takhle to u nás je. Nedokážeme se přenést ani přes to, že bychom najednou neměli mít šneky, i když jsme je nikdy předtím neměli a vůbec nám nechyběli… a pak se divíme, jakto, že máme tolik zvířat.

Sauron a Voldemort

Moje osobní energetická upírka

15. února 2018 v 20:47 | Janie |  Z deníčku
Poslední dobou jsem hrozně demotivovaná cokoliv dělat. Je to poznat i z toho, jak pilně a často přispívám na blog, haha… Má to asi několik příčin. Za prvé jsem odjakživa chronický prokrastinátor a občas proflákám třeba týden a uvědomím si to až v neděli večer a pak se kvůli tomu cítím blbě. Říkám si, že s tím musím něco udělat, ale protože jsem chronický prokrastinátor, tak to odložím na později… Navíc přibližně od Vánoc pořád bojuji s nějakou nemocí a jsem furt unavená, když zrovna nemám přes půl xichtu opar, tak mě bolí hlava nebo krvácím z nosu. Což je fakt skvělý. Cpu se mandarinkama kvůli vitamínům horem dolem, ale co si budem povídat, ty supermarketový mandarinky mají beztak jen placebo efekt. Teď už je mi teda nějakou dobu docela dobře, takže snad už bude pokoj… prosím. Pak taky fakt, že je tady ještě pořád nekonečná zima. Už chci léto a fesťáky a vytáhnout koně na strniště a pořádně se projet. Momentálně se na vyjížďkách plácáme v bahně nebo bruslíme na ledě, což není zábava ani pro jednoho z nás.
Ale co mi bere energii v posledním cca týdnu úplně nejvíc (dramatické zvuky bubnů v pozadí) jsou opět a zas jednou lidi. Nedávno jsem si projížděla svůj blog a zjistila jsem, že z větší části sestává z toho, jak nadávám na ostatní lidi a říkala jsem si, že to asi není úplně nejlepší a že to na mě vrhá špatný světlo… no a píšu další takovej článek. Slibuju, že se budu snažit psát i o hodnejch lidech. Až zas ňáký potkám. Ale dneska ne.

Co mi dal kůň...

19. ledna 2018 v 20:40 | Janie |  Zvířectvo
Vím, že spoustu lidí - i nekoňáků- přitahuje krása a síla koní. Mě koně taky lákali odmalička. Začala jsem jezdit, když mi bylo osm. Když jsem odrostla poníkům, objevil se na scéně Láša. Přišel mi do života před sedmi lety. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, které se mi doteď v životě staly. Vtipné je, že jsem ho vlastně ani nechtěla, prostě se to stalo - a bylo to tak, jak to mělo být. Těžko říct, co by bylo, kdybych tenkrát nekývla - ale která desetiletá holka by odmítla, když jí nabízejí koně, byť se jí zdá na její možnosti trochu moc velký, silný a rychlý? Během těch let, kdy jsem ho postupně poznávala a rostla s ním, jsem se pomalu začala od něj učit, růst s ním. Probudil můj vnitřní hlas.


Nejsem absolutní troska

12. ledna 2018 v 21:04 | Janie |  Z deníčku
"Jano, je všechno v pořádku?" Stěží se držím, abych neprotočila oči. Mám extrémně silný pocit déja vu. Furt se to opakuje. Prakticky jediný rozdíl je ten, že předtím to bylo na základce a teď to je na střední. Zase stojím v prázdné třídě před katedrou se svou třídní, zase úplně zbytečně. Ona si myslí, že to zbytečně není, ale já vím, že je. Tihle lidi se na mě prostě nějak lepí, chroničtí zachraňovači, kteří v sebemenší blbosti hned vidí tragédii.
Bylo to takhle - psali jsme písemku z biochemie. Biochemie je mimochodem úplně hrozná věc a pokaždé když vidím nějaký vzoreček na dva řádky, říkám si, co tady vlastně dělám. Ale to je jedno. Prostě jsem dopsala tu písemku asi během pěti minut, protože zaprvé byla dost krátká a za druhé jsem toho zas tolik nevěděla. Takže jsem si to po sobě třikrát přečetla a pak jsem si položila hlavu na lavici, protože mi bylo jasný, že ostatní ještě budou dlouho psát. A v tu chvíli za mnou stála třídní, trvalo jí to snad deset vteřin. "Je vám špatně?" "Ne." "Tak za mnou přijďte po hodině, já vám chci něco říct." Sakra. V tu chvíli mi to bylo jasný, bylo to jako nějakej telepatickej záblesk, protože jsem přesně věděla, co bude následovat.
Počkala jsem tam po hodině. A dostala jsem tu otázku - "Je všechno v pořádku?" Uvažuju, co všechny ty učitelky pořád vede k domněnce, že mám problém. "Jo." "Vy jste na intru?" "Jo." "Chodíte na brigádu?" "Ne." Připadala jsem si jako debil, když jsem pořád odpovídala jednoslovně, ale snažila jsem se jí nějak naznačit, že se s ní fakt nechci bavit - nebylo mi to moc platný. Následovala salva otázek - jak moc se učím, do kolika se učím, v kolik chodím spát a v kolik vstávám. "To spíte osm a půl hodiny. Vám to snad nestačí?" To už jsem začínala být naštvaná. "Stačí mi to." "No tak proč si leháte na lavici?" "Protože už jsem měla tu písemku hotovou," odpovídám popravdě. Trochu odsekávám, nojo... "Ale to není poprvé, co jste to udělala." Ano, ve skutečnosti je to podruhé.

(Skoro) 30 otázek - 2. část

5. ledna 2018 v 20:53 | Janie |  Píšu
1. část tady. Nevešlo se do jednoho článku, hehe.

15. Jaký by byl tvůj patron ve světě Harry Pottera?
Panda červená. Nebo kočka.
16. V jaké Bradavické koleji bys byla?
V Mrzimoru. Vždycky mě hrozně štve že ve filmech o něm prakticky nepadne zmínka.
17. Chtěla bys teď být raději ve Středozemi, Narnii, Bradavicích nebo někde jinde?
Po Tolkienově Středozemi toužím vždycky, když znovu čtu Pána Prstenů. Hrozně hrozně hrozně. Asi bych tam nepřežila ani týden, ale stejně. Jako malá jsem měla vždycky problém udržet si v mysli, že to místo není skutečné. I teď je to občas těžký.
18. Zamiluješ se snadno?
Až směšně snadno, avšak pokaždé do někoho, koho nemůžu mít.
19. Napiš pět věcí, jejichž děláním strávíš nejvíc času - popořadě.
Spánek
Četba (počítám i věci do školy)
Aktivity se zvířaty - koně, psi
Poslech hudby
Kreslení, malování

(Skoro) 30 otázek - 1. část

5. ledna 2018 v 20:52 | Janie |  Píšu
Dneska jsem se měla učit. Což znamená, že jsem surfovala po Instagramu s otevřeným sešitem položeným vedle sebe. Takhle se učím. Ale došla jsem zatím až do třeťáku, tak to asi není ještě tak zlý. No a narazila jsem na poměrně dost zajímavých třicet otázek. Byly trochu k zamyšlení nad sebou a hrozně se mi líbily, takže jsem si je přepsala a vyplnila. Taky přeložila z angličtiny, což je důvod, proč mi tři chybí - některý jsem prostě nedokázala přeložit ani se slovníkem. Přišlo mi škoda nechávat to válet jen tak v počítači, tak je hodím sem. Třeba je to zajímavý.

1. Kdyby ti někdo chtěl opravdu porozumět, co by měl číst, poslouchat a na co se dívat?
Měl by si poslechnout skoro všechno od Znouze, docela dost od Už jsme doma a fiXy, aspoň něco od N.V.Ú a od Insanie. A písničku Creep od Radiohead. Číst asi všechno možný, já jsem toho přečetla strašně moc a spousta knížek ve mně zanechala nějakou stopu. A dívat se hlavně kolem sebe.
2. Našla jsi někdy spisovatele, který myslí jako ty?
Zatím ne, upřímně ani nevím, jak bych to poznala. Většinou spíš žasnu nad tím, že někdo dokáže vymyslet příběh, který má hlavu a patu. To já moc neumím. Možná tak nějaký krátký příběh, ale vymyslet děj na třista, pětset, tisíc stránek… to už je úplně mimo moji ligu.
3. Líbí se ti tvoje jméno? Je nějaké, o kterém si myslíš, že by se k tobě hodilo lépe?
Moje jméno se mi vlastně vcelku líbí, ale štve mě, že se z něj dá udělat tolik absolutně hloupých tvarů jako Jaňulka, Jaňďa a podobně. Nicméně si nedokážu představit, že bych se jmenovala jinak.
4. Jsi věřící / duchovně zaměřená?
Nevěřím v boha a nemám moc ráda nejrůznější náboženství. Ale věřím že je Něco, nějaká síla nad námi. A taky že všechno co uděláme, dobré nebo špatné, se nám nějakým způsobem vrátí.
5. Jsi hrdá na svou národnost?
Ne že bych se vyloženě styděla, ale hrdost to taky není.
6. S jakou kapelou / hudebníkem jsi se v životě cítila nejvíc propojená?
Vždycky jsem se nejvíc našla v hudbě Znouzectnosti a tak to asi bude dál. Mají speciální místo v mém srdci. Jejich koncerty mají osobitou atmosféru, jen málo kapel si užiju tak jako Znouzi. Navíc se mi líbí, že mají jak písně k pousmání, tak i ty vážné či poetické a všechny nakonec vyjdou jako pohlazení po duši. Myslím, že by víc lidí mělo poslouchat Znouzi.

Kam dál