Den 34. - Písnička, jejíž text mě ohromuje

Včera v 9:00 | Janie |  Hudba
Houpací koně. Už tu jednou byli v první půlce hudební výzvy a předtím ještě v článku o písníčkách, který mě dojímaj. Tak si říkám, že na kapelu, kterou poslouchám strašně málo, je to slušný skóre. Asi zanechali hlubší stopu, než jsem si myslela. Mě se některý jejich písničky strašně líbí, a to jsem na ně narazila vlastně úplnou náhodou. Prostě mě zaujal ten název, o kterej jsem kdesi zakopla. K dnešnímu tématu bych ráda vyzdvihla píseň Srpen. Poslouchám ji poslední týden pořád dokola, protože mi hrozně sedla a hodí se k té podzimní mizérii za oknem. A ten text je vážně moc hezkej. Nálada té písničky vystihuje moje léto. Bylo to prostě krásně smutný léto. Nemusí ti bejt vždycky dobře. A přesně tak to bylo s mýma prázdninama - bylo mi dobře, pak zase ne, pak zase jo. Sedí to. Vyvolává v mé hlavě nejrůznější obrazy a ozvěny. To jsou prostě Houpací koně... musím asi přehodnotit svůj vztah k nim.

 

Den 33. - Písnička, která změnila můj pohled na svět

Pondělí v 9:00 | Janie |  Hudba
Můj pohled na svět prošel hned několika dramatickými změnami v průběhu mého života a tuším, že ještě minimálně pár takových změn přijde. Dost zásadní období ale bylo někdy v době, kdy mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Tehdy mi tak nějak začalo po asi dvouletém období, na které nejsem moc hrdá, docházet, že když budu po všech štěkat, všema pohrdat a egoisticky se zaměřovat jenom sama na sebe, tak asi brzo zůstanu úplně sama. Tohle uvědomění vycházelo hodně ze mně, ne z hudby, ale uričtý podíl tam taky byl. Vždycky jsem slýchala, že hudba nemůže měnit lidi. Je to asi pravda. Lidi, pokud to vůbec dokážou, se musí měnit sami. Ale v hudbě, pokud ji člověk nebere jen jako zvukovou kulisu a pokud narazí na to pravé v tu pravou dobu, se dá najít spousta podnětů k přemýšlení. U mě to byla Znouze, kdo mi k té poněkud bolestné snaze stát se lepším člověkem hrál a kdo mi s tím do jisté míry pomáhal. Těch podnětů k přemýšlení na tohle téma bylo totiž fakt hodně. Už jsem tady psala někoikrát o zásadních kapelách, které se prolínají celým mým životem. Jsou asi tři a Znouze vždycky byla nejdůležitější ze všech. Doběhl ke mně od nich prostě nějaký impuls, který mi pomohl říct si: "Hele, to jak se chováš není úplně dobrý." A tohle si člověk říká fakt nerad, protože měnit se není lehký, není to příjemný a uvědomit si, co jste vlastně zač, může bejt někdy přímo hrozný. Ale já jsem to nějak zvládla. Nakonec. Byla to nejspíš čistě přirozená součást procesu dospívání (kterej nevím kdy skončí, hehe). Nestal se ze mně dokonalej člověk, kterej miluje všechny a je hrozně šťastnej a free a čistá duše, ale díkybohu za to, že už aspoň nejsem ta sebestředná příšera, kterou jsem byla po to krátké časové údobí.
Ze všech těch písniček jsem vybrala Mamuty. To byla písnička pro mě v té době hodně důležitá, poslouchala jsem ji pořád.


Den 32. - Píseň, která mi zvedne náladu

Neděle v 19:38 | Janie |  Hudba
Hudba je kouzelná věc. Dokáže pěkně zacvičit s pocitama. Rozesmát, rozplakat, všechno. Takových písniček i kapel, co mě potěší je spousta, ale jmenuju jednu kapelu, kterou jsem poznala dost nedávno a bylo to šťastné setkání. Proběhlo na festivalu On the road a to vystoupení jsem opravdu celé prosmála. Je to kapela Kalkata Band. On the road je už pryč, ale Kalkata už mi zůstane v srdci snad napořád. Když jsem slyšela jejich název, okamžitě mi to evokovalo nějakou kapelu typu Ponny Expres nebo tak něco... naštěstí jsem se ale mýlila. Takovouhle partu bláznů člověk prostě neobjeví každý den. Když se chci rozveselit, najedu si na Bandzone a sjíždím jejich písničky třeba dvě hodiny v kuse. Doporučuju všem. Dokonalá terapie. Na Youtube jsem toho od nich úplně moc nenašla, ale nakonec jsem vybrala písničku Méďa.

 


Už prostě ne.

Pátek v 20:42 | Janie |  Píšu
Nejdřív jsem to sem nechtěla cpát. Článků na téma vztah je všude dost. Ale teď, když je to celý na konci, tak nějak cítím potřebu to sem všechno vypsat. Taky si to trochu porovnat v hlavě. Je to vlastně celkem prosté - můj historicky první vztah skončil a ukončila jsem ho já. Po devíti měsících. Jenže jde spíš o tom, co tomu předcházelo, o ten proces postupnýho rozkladu, který byl možná viditelný jenom z jedné strany. Z té mojí. Ze začátku to bylo fajn, protože mě těšilo, že mě má někdo rád, někdo se o mě zajímá a že jsem dostala bonboniéru. Bylo to dobrý. Chodili jsme spolu ven, na kafe, na procházky v mínus patnácti. Měli jsme dost společnýho - hudbu, oblíbený filmy, knížky. Přišlo mi to skvělý a byla jsem šťastná. Chápejte, prostě jsem nikdy předtím nepotkala nikoho kdo poslouchal Insanii a měl rád filmy od Quentina Tarantina. Nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho tahle počáteční "supr fáze" trvala. Možná dva tři měsíce. A pak se moje pocity začaly měnit. Bylo to velmi pozvolné a plíživé. Když mi napsal, jestli nechci jít ven, moje instinktivní reakce by byla spíš "ne" než "jo". Stejně jsem ale skoro vždycky řekla jo. Nakonec. Postupem času jsem se k odepsání nutila třeba několik hodin. Ale pořád jsem si říkala, že je to jen nějaká fáze, co mě přejde. Že to překonám a přece když jsem si konečně někoho našla, tak ho nenechám a blablabla, kecy. Takhle to tedy pokračovalo několik dalších měsíců a to už jsem viděla docela zřetelně, jak se mezi námi tvoří taková puklina. Pořád ještě nebyla tak velká, ale byla jasně viditelná. I pro lidi zvenčí. A nic se nelepšilo tak, jak jsem si zkoušela nalhávat. Bylo to pořád horší. Neměli jsme absolutně žádné spory, byl na mě hodnej, já na něj taky. Furt jsme chodili ven. Do kina. Na večeři. Na fesťák. Navenek to bylo všechno pořád dobrý. Jenže to byla jen taková šlupka na povrchu, vlastně asi taková pavučina lží a sebeklamu. Ale zevnitř, bože, jak mě to zevnitř žralo. Pořád jsem měla ten divnej pocit. Pocit, že je to všechno jaksi prázdný. Že je to všechno mechanický. Že dostanu kytky, protože to se tak holkám dává. Nikde nic od srdce. Nikde žádný upřímný: "Mám tě rád." Tyvole, já bych vyměnila všechny ty kytky za to, kdyby mi jednou řek, že mě má rád.

Modrá kočka Ačho

13. září 2017 v 17:39 | Janie |  Tvořím
Akryl na plátně.


Takže to jsem se takhle na intru nudila a chtěla jsem hrozně něco namalovat. Jenže jsem netušila, co by to "něco" mělo být. Vzala jsem tedy plátno a načrtla si na něj kočku. Byla to Ačho. Zase. Kdoví, proč mi tak šíleně utkvěla v hlavě. Je to taková nenápadná postavička vyskytující se, pokud je mi známo, v jedné jediné prehistorické písni Vypsané fixy. Pak se už nikde neobjevila, nikde nebyla zmíněna, letmo se mihla (byla-li to ona) v klipu k písni Duchové a pak už nic. Navzdory tomu, že je to vlastně taková nenápadná a nepodstatná postava, v mé hlavě přerostla v obrovskou osobnost, která se mi často vtírá na nejrůznější obrázky a prostě je se mnou.
Takže jsem teda měla načrtnutou kočku, celou jsem ji zamatlala modrou barvou a pak jsem tam kydla šedo - fialové pozadí. Pak to hrozně hrozně hroooozně dlouho schlo, takže jsem šla spát a vrátila se k tomu až dneska. No a samozřejmě se mi to zdálo hrozně nudné a fádní a blablabla, a taky jsem měla zase nějakou blbou náladu a byla jsem naštvaná a venku bylo hnusně a vůbec... tak jsem prostě nakydala na paletu černou barvu a celý pozadí i část Ačho jsem zakryla černým závojem. Kupodivu jsem zjistila, že se mi to celkem líbí, tak jsem přidala ještě růžovou a fialovou... a s finálním výsledkem jsem celkem dost spokojená. Dodalo to Ačho přesně tu neuchopitelnou, tajemnou auru, kterou se obestírá v mých představách, když po setmění neslyšně kráčí ulicemi San Piega.


Pokračování Hudební výzvy - den 31.

13. září 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Dospěla jsem k rozhodnutí, že Hudební výzvu potáhnu dál, protože mě to fakt hodně bavilo. Našla jsem na blogu Raji Luthriely zadání s celkem odlišnými otázkami a vytáhla jsem z něj ty úkoly, které ještě nebyly. Aktualizovaný seznam zadání je tady. V téhle druhé části se už zřejmě nedokážu vyhnout opakování kapel, už jen kvůli tomu, jak jsou některá zadání postavená, ale samozřejmě se budu i nadále snažit o co největší rozmanitost a nedávat sem tři kapely pořád dokola.
Nuže- zadání na 31. den zní Píseň, která vyvolá skryté emoce. Tož se na to vrhneme.

Koukám, že i tahle výzva má pěkně vypečené zadání a že vymyslet něco bude zase oříšek... Skryté emoce. Je pravda, že tím, jak hudbu kolikrát opravdu intenzivně prožívám, vyvolává ve mně spoustu emocí. Jenže skryté? Já před sebou svoje emoce neskryju, ani kdybych se postavila na hlavu. Uh. (moment kdy začínám pochybovat jestli pokračovat v téhle věci byl dobrý nápad)
Fajn. Poté, co jsem to probrala ze všech stran (včetně té, jestli nemám začít hledat nějakou píseň o potlačeném traumatu z dětství - ale myslím, že píseň o devastujícím vlivu obrazu Mona Lisy hulící marihuanu na děstkou mysl ještě nikdo nenapsal) jsem se rozhodla pro píseň od Démophobie Sirka. Protože před ostatními (aspoň zpočátku) tak trochu skrývám svoji stránku, která se směje černému humoru a písním o hořících lidech. Z nějakého důvodu jich znám docela hodně. Wow. Někdy děsím sama sebe...
Jinak Démophobia je (byla?) sólovým (víceméně? otázky, samý otázky) projektem Démy ze Znouze. Ráda bych řekla, že tyhle sólový projekty mě většinou míjejí, ale výjimky existují a tady je jedna z nich. Jeden čas jsem poslouchala album Plzeňské pověsti furt dokola. Bylo to asi v osmý třídě a pomohlo mi to ke dvojce z dějepisu. Paráda.



Barvy v šedém městě

12. září 2017 v 20:20 | Janie |  Svět přes objektiv

Včera pršelo. Hradec vypadal šíleně smutně a šedivě. Seděla jsem u okna a dívala se na to sídliště. Pořád se na něj dívám, přitahuje moje oči. Paneláky mě kdoví proč lákají odjakživa. Ne zrovna k bydlení, ale dívat se, přemejšlet... to jo. Dávají mi vždycky možnost uvědomit si, jak hrozně prťavá a bezvýznamná jsem tady, v betonové džungli. Ve spojením s tím deštěm a se spoustou věcí, které mi letěly hlavou to dalo dohromady celkem dost zádumčivou náladu. "Už se nečum na ty baráky, nebo začneš brečet," nakázala jsem si a odtrhla se od okna.
Pak přišly barvy.

První týden školy

8. září 2017 v 21:48 | Janie |  Z deníčku
Bodové shrnutí mého návratu do víru města aneb co jsem zjistila, připomněla si, podělala atd.:
  • Když jsem přijela na intr, mé dvě spolubydlící už tam byly a nechaly mi tu nejhorší postel.
  • Navíc jsem dostala noční stolek s nesvítící lampičkou, což je fakt nespravedlivý, protože jsem jediná, kdo si po setmění čte.
  • Hej hej, instantní kaše se vážně nedá žrát. Ale když je hlad, tak jo.
  • Sedmý patro je úplně SKVĚLÝ! Ale sedět u okna v pošmourném podvečeru, poslouchat Joy Division a dívat se na světla sídliště v dáli je dost depresivní. Stejně jsem to ale pořád dělala.
  • Ukázalo se, že ta moje nejhorší postel je jediná, která není rozbitá a taky jediná, na kterou dosáhne wi-fi signál. Muhaha.
  • Hned v pondělí jsem se skvěle uvedla výkřikem: "LENIII!" na celý terminál, když jsme dobíhaly trolejbus a jeho dveře nás rozdělily tím stylem, že já jsem zůstala venku a Léňa vevnitř.
  • Zjistila jsem, že naše škola je furt stejná, akorát máme letos horší rozvrh a učitele.
  • Zapomněla jsem úplně všechno, co jsem se kdy naučila.
  • Podařilo se mi koupit si bílý plášť za deset korun, tak jsem ho dala slečně, které jsem ten její na konci roku ztratila.
  • Když jsme se poklidně dívaly na pokoji na Dr. House, proběhl požární poplach, který jsme neslyšeli, protože na celém sedmém patře nefungujou hlásiče. Takže celej intr v panice vybíhal na ulici a my jsme si nevzrušeně žraly brambůrky.
  • Ti prváci jsou rok od roku menší nebo co.
  • Na intru změnili systém snídaní a svačin, takže jsem měla hlad jak somálskej čokl. Což je na jednu stranu dobře, protože se snažím míň žrát.
  • Oprava lampičky trvá čtyři dny.
  • Už nikdy nebudu ošklivě mluvit o bagetách.
  • Jakmile se vám jednou dostane pod kůži, je Dukla vozovna hrozně návyková kapela. Užila jsem si krásný čas strávený nekonečným poslechem, problém ale je, že se mi pak v noci matlaly psychotický sny o tahacích harmonikách a vůbec jsem se nevyspala.
  • Hradec je furt stejnej, ale letos je nějak snesitelnější.
  • Po opravě lampičky jsem si konečně deset minut četla a pak vypadl proud v celé budově. To jako fakt?
  • Při poučení o bezpečnosti na praxích jsme se dozvěděli nejrůznější bizarní příběhy o tom, co všechno se může stát a všichni jsme slíbili že my budeme lepší a nic neprovedeme. Zajímalo by mě, kdo tomu ještě věří.
  • Zjistila jsem, že letos fakt nebudu moct chybět, protože jinak mi z toho po návratu hrábne. Žádné svévolně prodloužené víkendy zřejmě už nebudou.
  • Motorkáři... tyvole, můžete si ty svoje mašiny tůrovat jinde, než pod našima oknama?
  • Nové jízdní řády autobusů se vytvoří tak, že vezmeme ty staré a vyškrtáme z nich třičtvrtiny spojů.
  • Navíc nové autobusy nahradíme starými křápy, ve kterých není ani jedno otevíratelné okno, neřkuli klimatizace, takže polovina cestujících dorazí domů s poškozeným mozkem od nedostatku kyslíku.
  • Jo a taky dáme v jeden čas na jednu zastávku tři autobusy, aby nikdo nevěděl, do čeho má nastupovat.

Západ slunce nad Hradcem

8. září 2017 v 21:13 | Janie |  Tvořím
Druhý pokus s plátnem - akryl.
Celý týden jsem na intru fotila vykloněná z okna západy slunce nad městem... je to úplně úžasný. Pak jsem jeden pěknej namalovala. Ne, že by to dopadlo zcela podle mých představ, ale nakonec celkem spokojená jsem, protože to ze začátku vypadalo dost otřesně a nakonec to není tak zlý.


Jsem démon kytkovrah

7. září 2017 v 19:43 | Janie |  Píšu
Dneska jsem si šla do Teska pro rohlíky a padl mi zrak na regál s kytkama. Samozřejmě jsem se hned rozsvítila jako vánoční stromeček a vrhla jsem se k nim. Vybrala jsem si tam takovou malinkou rostlinu, která vypadala celkem houževnatě a tudíž by mohla vydržet moji péči. Jenže... jak oni na tom mají ty nálepky, tak tam není napsané nic o tom, co ta kytka je zač. Bylo tam napsáno "Podzimní mix" nebo něco takového. Když jsem si to na samoobslužné pokladně pípala, tak jsem se teprve dozvěděla, že moje kytička patří k druhu pieris japonský. O takové kytce jsem nikdy neslyšela, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nepozastavovala. Pokřtila jsem kytku jménem Karel a nesla jsem si ji na intr. A teď přichází to druhé jenže. Když jsem na intru Karla postavila na stůl a šla si vygooglit, jak se o něj mám starat, dozvěděla jsem se, že Karel vůbec není žádná kytka. Karel je prosím pěkně stálezelený keř dorůstající do výšky až osmdesáti centimetrů. No bezva. Takovejhle křák na intru mít rozhodně nemůžu. Nemluvě o tom, že mi tady v malém květináčku nejspíš nepřežije. A co teď s ním, he? O dalším Karlově osudu se rozhodne o víkendu doma - totiž jestli si ho můžu vysadit na zahradě, nebo mám pokoušet osud, nechat ho v květináči a čekat, co se stane... mám o něj ale docela strach. Karel by totiž rozhodně nebyl první spontánní koupě, která se mi nevyplatila a skončila bídnou smrtí rostliny.

Kam dál