Nejsem absolutní troska

12. ledna 2018 v 21:04 | Janie |  Z deníčku
"Jano, je všechno v pořádku?" Stěží se držím, abych neprotočila oči. Mám extrémně silný pocit déja vu. Furt se to opakuje. Prakticky jediný rozdíl je ten, že předtím to bylo na základce a teď to je na střední. Zase stojím v prázdné třídě před katedrou se svou třídní, zase úplně zbytečně. Ona si myslí, že to zbytečně není, ale já vím, že je. Tihle lidi se na mě prostě nějak lepí, chroničtí zachraňovači, kteří v sebemenší blbosti hned vidí tragédii.
Bylo to takhle - psali jsme písemku z biochemie. Biochemie je mimochodem úplně hrozná věc a pokaždé když vidím nějaký vzoreček na dva řádky, říkám si, co tady vlastně dělám. Ale to je jedno. Prostě jsem dopsala tu písemku asi během pěti minut, protože zaprvé byla dost krátká a za druhé jsem toho zas tolik nevěděla. Takže jsem si to po sobě třikrát přečetla a pak jsem si položila hlavu na lavici, protože mi bylo jasný, že ostatní ještě budou dlouho psát. A v tu chvíli za mnou stála třídní, trvalo jí to snad deset vteřin. "Je vám špatně?" "Ne." "Tak za mnou přijďte po hodině, já vám chci něco říct." Sakra. V tu chvíli mi to bylo jasný, bylo to jako nějakej telepatickej záblesk, protože jsem přesně věděla, co bude následovat.
Počkala jsem tam po hodině. A dostala jsem tu otázku - "Je všechno v pořádku?" Uvažuju, co všechny ty učitelky pořád vede k domněnce, že mám problém. "Jo." "Vy jste na intru?" "Jo." "Chodíte na brigádu?" "Ne." Připadala jsem si jako debil, když jsem pořád odpovídala jednoslovně, ale snažila jsem se jí nějak naznačit, že se s ní fakt nechci bavit - nebylo mi to moc platný. Následovala salva otázek - jak moc se učím, do kolika se učím, v kolik chodím spát a v kolik vstávám. "To spíte osm a půl hodiny. Vám to snad nestačí?" To už jsem začínala být naštvaná. "Stačí mi to." "No tak proč si leháte na lavici?" "Protože už jsem měla tu písemku hotovou," odpovídám popravdě. Trochu odsekávám, nojo... "Ale to není poprvé, co jste to udělala." Ano, ve skutečnosti je to podruhé.
 

(Skoro) 30 otázek - 2. část

5. ledna 2018 v 20:53 | Janie |  Píšu
1. část tady. Nevešlo se do jednoho článku, hehe.

15. Jaký by byl tvůj patron ve světě Harry Pottera?
Panda červená. Nebo kočka.
16. V jaké Bradavické koleji bys byla?
V Mrzimoru. Vždycky mě hrozně štve že ve filmech o něm prakticky nepadne zmínka.
17. Chtěla bys teď být raději ve Středozemi, Narnii, Bradavicích nebo někde jinde?
Po Tolkienově Středozemi toužím vždycky, když znovu čtu Pána Prstenů. Hrozně hrozně hrozně. Asi bych tam nepřežila ani týden, ale stejně. Jako malá jsem měla vždycky problém udržet si v mysli, že to místo není skutečné. I teď je to občas těžký.
18. Zamiluješ se snadno?
Až směšně snadno, avšak pokaždé do někoho, koho nemůžu mít.
19. Napiš pět věcí, jejichž děláním strávíš nejvíc času - popořadě.
Spánek
Četba (počítám i věci do školy)
Aktivity se zvířaty - koně, psi
Poslech hudby
Kreslení, malování

(Skoro) 30 otázek - 1. část

5. ledna 2018 v 20:52 | Janie |  Píšu
Dneska jsem se měla učit. Což znamená, že jsem surfovala po Instagramu s otevřeným sešitem položeným vedle sebe. Takhle se učím. Ale došla jsem zatím až do třeťáku, tak to asi není ještě tak zlý. No a narazila jsem na poměrně dost zajímavých třicet otázek. Byly trochu k zamyšlení nad sebou a hrozně se mi líbily, takže jsem si je přepsala a vyplnila. Taky přeložila z angličtiny, což je důvod, proč mi tři chybí - některý jsem prostě nedokázala přeložit ani se slovníkem. Přišlo mi škoda nechávat to válet jen tak v počítači, tak je hodím sem. Třeba je to zajímavý.

1. Kdyby ti někdo chtěl opravdu porozumět, co by měl číst, poslouchat a na co se dívat?
Měl by si poslechnout skoro všechno od Znouze, docela dost od Už jsme doma a fiXy, aspoň něco od N.V.Ú a od Insanie. A písničku Creep od Radiohead. Číst asi všechno možný, já jsem toho přečetla strašně moc a spousta knížek ve mně zanechala nějakou stopu. A dívat se hlavně kolem sebe.
2. Našla jsi někdy spisovatele, který myslí jako ty?
Zatím ne, upřímně ani nevím, jak bych to poznala. Většinou spíš žasnu nad tím, že někdo dokáže vymyslet příběh, který má hlavu a patu. To já moc neumím. Možná tak nějaký krátký příběh, ale vymyslet děj na třista, pětset, tisíc stránek… to už je úplně mimo moji ligu.
3. Líbí se ti tvoje jméno? Je nějaké, o kterém si myslíš, že by se k tobě hodilo lépe?
Moje jméno se mi vlastně vcelku líbí, ale štve mě, že se z něj dá udělat tolik absolutně hloupých tvarů jako Jaňulka, Jaňďa a podobně. Nicméně si nedokážu představit, že bych se jmenovala jinak.
4. Jsi věřící / duchovně zaměřená?
Nevěřím v boha a nemám moc ráda nejrůznější náboženství. Ale věřím že je Něco, nějaká síla nad námi. A taky že všechno co uděláme, dobré nebo špatné, se nám nějakým způsobem vrátí.
5. Jsi hrdá na svou národnost?
Ne že bych se vyloženě styděla, ale hrdost to taky není.
6. S jakou kapelou / hudebníkem jsi se v životě cítila nejvíc propojená?
Vždycky jsem se nejvíc našla v hudbě Znouzectnosti a tak to asi bude dál. Mají speciální místo v mém srdci. Jejich koncerty mají osobitou atmosféru, jen málo kapel si užiju tak jako Znouzi. Navíc se mi líbí, že mají jak písně k pousmání, tak i ty vážné či poetické a všechny nakonec vyjdou jako pohlazení po duši. Myslím, že by víc lidí mělo poslouchat Znouzi.
 


Dojezd roku 2017

1. ledna 2018 v 22:24 | Janie |  Píšu
Uletěl další rok. Byl krásnej i smutnej. Příští rok bude asi taky takovej. Jakej jinej by mohl být rok, kdy člověk dosáhne plnoletosti? "Budeš už dospělá," rejpe do mě táta. Vstávám a rozhazuju rukama: "Haha, to určitě, však se na mě podívej!"
Ale nechci tady rekapitulovat celý rok 2017. Jen jeden měsíc. Ten poslední. Prosinec byl hrozně psychicky náročnej. Jestliže jsem během celého roku na pomyslné životní vlnovce zvolna cestovala nahoru a dolů, tak v prosinci jsem lítala jako takovej ten tenisovej míček, co je na provázku přívázanej k pálce. Vrchol a dno nikdy nebyly od sebe moc daleko.
Vezměme si to v bodech:
  • Letos jsem nakupovala dárky v předstihu, takže jsem byla celkem klidná. Akorát jsem mamku nenápadně (někdy i nápadně) postrkovala, aby někomu nepořídila to samý co já, protože už se nám jednou stalo, že se pod stromečkem objevily dvě stejné knížky a rozhodně jsem si nechtěla tuto situaci zopakovat. Trochu průser byl, když jsem zjistila, že ten krásnej balící papír, co jsem koupila, je celičký se Santou. Nesnáším Santu. Papír leží na intru a nevím, co s ním mám dělat. Stejně už je ale k ničemu, po incidentu kdy s ním jedna spolubydlící zmlátila tu druhou.

"Co kdyby tě to zvíře sežralo!"

17. prosince 2017 v 20:35 | Janie |  Zvířectvo
Vyrostla jsem obklopená zvířaty. To už jsem tady asi říkala. Když jsem byla malá, doma jsme měli králíky, bejka, ovce, slepého a hluchého starého psa a proměnlivý počet koček. U babičky všemožnou drůbež, kozy, často jsem si chodila do kravína hladit telátka. V osmi letech jsem začala jezdit na koních. Nikdy jsem se zvířat moc nebála a nikdo se moc nebál toho, že mě potrká koza nebo beran, pes mě roztrhá, kočky mi vyškrábou oči a koně mě rozdupají. Ale postupem času, jak jsem se víc než mezi zvířata zařazovala mezi lidi, začala jsem čím dál častěji narážet na "co kdyby".
"Nehlaď tu kočku, co kdyby tě pokousala!" Slyšela jsem to více než jednou - buď to někdo směřoval na mě, nebo nějaký rodič na své dítko. Já jsem na kočky vysazená, jsem kočičí člověk, a když někde na procházce nějakou kočku vidím, většinou zkouším, jestli ji dokážu k sobě nalákat a pohladit si ji. V životě se mi nestalo, že by mě kočka, která ke mně přišla dobrovolně, pokousala a poškrábala. Stejně tak mé devítileté sestře ani čtyřletému bráchovi. Přesto kolikrát vidím komunikativní mazlivou číču, která zamíří k dítěti evidentně jenom pro pohlazení a hned se někde objeví hysterický rodič a s křikem: "Ježiši Honzíčku kočička!" odnáší děcko do bezpečí. A pak všude vypráví jak Honzíčka zuřivě napadla vzteklá kočka.


Na hraně dne a noci

8. prosince 2017 v 18:57 | Janie |  Svět přes objektiv
Moc ráda fotím večer nebo brzo ráno. Častěji večer, protože, jsem hrozně líná vstávat. Hrozně se mi líbí, jak se ve vzduchu úplně změní atmosféra. Někdy stojím na louce třeba půl hodiny a čekám až úplně do tmy, nebo vyletím z postele v pět ráno, protože vidím za oknem příslib krásného východu slunce. Současné téma týdne této mojí drobné zálibě přímo nahrává, tak jsem stvořila menší výběr z mých oblíbených fotek z hrany dne a noci.


Už hodně stará fotka, ale je to srdeční záležitost. Spousta vzpomínek. Bývaly jsme s holkama u koní až do večera.


Náčrtník - listopad

1. prosince 2017 v 22:46 | Janie |  Tvořím
Trochu mě děsí, jak ten čas letí. A taky už mám zaplněnou skoro polovinu svého nového náčrtníku! A to i přesto, že jsem v listopadu byla strašně (jakože fakt nechutně) líná cokoliv dělat. Tak se do toho zrovna pustíme.


Tak jo, Lišák vznikl ve chvíli kdy jsem ještě nebyla až tak líná. A fakt se mi líbí. (Když se člověk nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá.) Začalo mě bavit používat fixy v kombinaci s akvarelem, ačkoliv to většinou přeženu a pak se to všechno propije a rozbije... ale tady se mi to naštěstí nestalo.

Víc než šťastní

30. listopadu 2017 v 19:39 | Janie |  Píšu
Všimla jsem si jedné zajímavé věci.
Znám pár lidí (naštěstí je jich opravdu jen pár), kteří si hrají na to, jak jsou neustále šťastní, všechno je úžasné, žijí v souznění s vesmírem a myslí strašně pozitivně, jsou samé sluníčko, kytička, ňuniťuti všechno je bezva. Což jako není samo o sobě nic hroznýho. Já nikomu nezávidím, že je šťastný, zejména když mě samotný přece taky nic zásadního nechybí. Samozřejmě, trochu mě unavuje furt dokola poslouchat jak jsou v souladu se vším a se všema a jak bych se taky měla začít ladit na tu pohodovou frekvenci a být děsně nad věcí... ale tak, když jim to dělá radost žejo...
Jenomže potom je tu takový háček. Čím víc se s těmi lidmi vídám, čím víc motivačních obrázků a fotek z tanců kolem ohně pod hvězdami přidávají na facebook, tím míň jim to jejich nehynoucí štěstí, radost a soulad věřím. Tím víc se mi zdá, že to je jen tak na oko. Lhaní do kapsy ostatním a taky sobě. Předstírání, že "jsou víc, než šťastní". Že jim nic nechybí. Nikomu nezávidí. Jsou vyrovnaní a v úplné rovnováze. Jenže nejsou.
S jednou takovouhle víc-než-šťastnou paní jsem pracovala na brigádě. Okopávaly jsme spolu do úmoru pole pod rozpáleným srpnovým sluncem. Ona pořád mluvila a já skoro pořád mlčela. Mezi řečmi o tom, že bude vařit rizoto a jak její manžel má trenky se souložícími medvídky (to jsem potřebovala vědět) ze Vše za 39, se mi rozhodla promlouvat do duše a tvrdit mi, že jsem hrozně pesimistická (bylo mi blbě a měla jsem plný triko osin z ječmene), smutná (přemejšlela jsem jak se rozejít se svým přítelem) a zamlklá (jen jsem si nechtěla povídat o trenkách) a že bych s tím měla něco udělat. A ona že má skvělou knížku Umění pozitivního myšlení, a že od té doby, co si to přečetla, myslí jen pozitivně a všechno je najednou úplně úžasný, že je prostě teď nad všechno povznesená. Což upoutalo moji pozornost. Samozřejmě je mi známo, že když člověk myslí pozitivně tak je mu na světě líp a možná se mu i víc věcí podaří, ale mě to prostě vždycky nejde. Ale to nebyl důvod mého zájmu. Zaujalo mě to proto, že ta paní, ač duševně zřejmě velice na výši, pomlouvala každého, kdo jí zkřížil cestu. Ráno v šatně jedna ženská něco řekla a ona to za půl hodiny, jen co byla z doslechu, s nějakou jinou hned kvalitně proprala a prodrbala. Samozřejmě přede mnou. Protože já to nikde nebudu vykládat, určitě. No, nevykládala jsem, žejo. Ale přemýšlela jsem o tom. Jak by všichni čuměli, kdybych jim poslední den po měsíci mlčení vmetla do obličejů, co kde kdo o kom říkal.
Tahle paní nebyla jediná bytost oproštěná od všech pozemských závaží, která není tak úžasná, jak se snaží vypadat. Znám pár dalších takových, které lžou, podvádějí, pomlouvají nebo ubližují kde komu. Ale přitom říkají, že jim nic nechybí, že jsou tak šťastné a že každý by měl vnést světlo do své duše. Hele. Jsou na světě lidi, kteří fakt šířej radost kolem sebe a jsou opravdu takoví. Ale nekecaj pořád o tom, prostě to dělaj. Ty víc-než-šťastný lidi o kterých mluvím ale takový doopravdy nejsou, jen si přejou takový být nebo si myslí, že takový jsou a snaží se to cpát ostatním, kteří o to vůbec nestojí. Třeba mně. Já nejsem víc-než-šťastná, naopak mi je někdy dost blbě. Leckoho naštvu a někdy to udělám úmyslně. Leckdo naštve mě a někdy se vytáčím úplně bezdůvodně. Ale aspoň vím, že taková jsem a když se cejtím jako šedej mrak, nedělám ze sebe sluníčko. Tyhle typy jsem k sobě vždycky přitahovala, protože nejspíš vypadám smutně a ztraceně, ale jejich pomoc mi fakt nepomáhá. A zdá se, že ani nikomu jinýmu.
Je blbý muset předstírat, že jste někdo jinej. Lepší je mít rád sám sebe...

Zamčeno

19. listopadu 2017 v 19:43 | Janie |  Z deníčku
"Lidi... víš, Lášo, lidi jsou blbci," sdělila jsem svému věrnému oři to, co už nejspíš dávno věděl, když jsem ho vedla rozblácenou cestou k výběhu, protože to v tu chvíli bylo jediné, na co jsem myslela. To bylo totiž tak - jako téměř každou neděli jsem si i dnes vyjela na vyjížďku. Cesty byly sice hodně rozblácené, takže se na většině míst dalo jít jen krokem nebo nanejvýš opatrně klusem, ale párkrát jsme si i zacválali a i přes nepřízeň počasí jsem si vyjížďku opravdu užila. Je to dokonalý relax. Potkali jsme stádo srnek a po cestě domů na nás napadal první sníh. Když jsme ale byli už skoro zpátky u stáje, uslyšela jsem nezaměnitelné lupání elektrického ohradníku. "Bezva, to nám to zas někdo chytrej zapnul," protočila jsem oči. Ohradník si necháváme vypnutý, když někdo jezdí, aby se pak mohl v pohodě vrátit a kůň nedostal ránu, když na něm někdo jede. Čas od času je někdo hrozně akční a ohradník zapne, i když někdo jiný je ještě venku. Rezignovaně jsem tedy sesedla, že Lášu radši do stáje dovedu, protože se mi dvakrát nechtělo na něm sedět, kdyby náhodou dostal šlupku. U nás je to tak, že od stáje k výběhům nebo ven vede prostě taková ulička z ohradníku. Touhel uličkou jsem tedy Lášu provedla bez úrazu až k vratům do stájí... hádejte co. Vrata byly zavřený. Zevnitř. Je tam těžká dřevěná závora, ke které se zvenku nedá dostat. Jsou v nich i menší dvířka, která se však rovněž zavírají zevnitř. V té chvíli už jsem v duchu nadávala na ty, kdo tam byli přede mnou. Všechno zabarikádovali a odjeli. Dík moc. Jenže co teď?
Chvíli jsem tam bezcílně lomcovala vraty, jen tak, abych něco dělala. Láša mi věnoval tázavý pohled - proč jako nejdeme dovnitř, kde má svoje seno? Dumala jsem nad tou logickou hádankou. Co s nasedlaným koněm? Potřebovala bych si ho hodit do stáje, odsedlat ho, vyčistit a uklidit všechny věci. Jenže to jsem dost dobře nemohla udělat. Sundala jsem tedy z koně sedlo přímo před vraty (v té chvíli už vypadal vyloženě udiveně, jestli jsem se náááhodou trochu nezbláznila) a tam jsem ho nechala na nasedací rampě, Lášu jsem na uzdečce odvedla do výběhu (po cestě ho samozřejmě kopl ohradník), pak jsem se vrátila zpátky, obešla jsem statek zepředu a otevřela si vrata, uklidila sedlo a vracela jsem se ještě jednou zpátky do výběhu, abych dala Lášovi ohlávku a vyčistila mu aspoň kopyta. Jo, asi jsem zapomněla zmínit, že na cestě do výběhů je teď po kotníky bahna, takže jsem byla zablácená asi tak do poloviny lýtek.

Malý princ

16. listopadu 2017 v 23:44 | Janie |  Tvořím

Bral vážně bezvýznamná slova a byl proto velice nešťasten.
Dostala jsem Malého prince. Přečetla jsem knížku, lehla jsem si tváří dolů na gauč a brečela. Ta knížka je hrozně smutná. Pak jsem vzala plátno a barvy a malovala. Mám ten obrázek hrozně ráda.

Obrázek byl vlastně opět dost experimentální a pracovala jsem dost impulzivně beze snahy o nějakou dokonalost. Snažila jsem se spíš zachytit určitou náladu. Někdy jen tak bezmyšlenkovitě plnit plátno barvami, jak to zrovna přijde pod ruku, je ta nejvíc uvolňující věc na světě...

Kam dál