Vidlák v srdci

Středa v 20:32 | Janie |  Píšu
Je spousta věcí, co ze mě asi nikdo nevytluče. Patří sem třeba můj lehce pesimistický náhled na svět, láska ke knížkám, k hudbě a zvířatům, a v neposlední řadě taky velice prostý fakt - jsem z vesnice. A i když bydlím s výjimkou prázdnin a víkendů většinu školního roku ve městě, i když jsem se naučila město snášet, dokonce ho mít i do jisté míry ráda, pokaždé, když se vrátím domů, mám pocit, že mi ze srdce padá nějaký veliký kámen. Je už holt jednou jasný, že nepatřím mezi paneláky a nejsem úplně šťastná, dokud se musím brodit asfaltovým mořem. A to Hradec ani není žádný velkoměsto. V Praze bych si to asi musela jít hodit po prvním týdnu. Ani přechod z dědiny do Hradce nebyl zrovna med. V prvních pár měsících jsem si říkala, že to nejde. Že se tam nedá žít, nedá se tam dýchat, nedá se tam vydržet. Ukázalo se, že všechny tyhle věci se nakonec dají, hlavně s pomocí knížek, štětců, internetu a empétrojky, s vidinou víkendu a s občasným odjezdem někam jinam. Nakonec jsem si to tam i trochu oblíbila a objevila výhody, které jsem zpočátku neviděla - zpočátku jsem si totiž umanula, že tady šťastná prostě nebudu a basta.
 

Krásný písničky?

13. června 2017 v 16:11 | Janie |  Píšu
Moje internátní spolubydlící asi ještě neobjevila kouzlo sluchátek a tak jsem vystavena jejím hudebním úletům. I když hudební úlety mívám spíš já. Tak jejím hudebním chutím. Eh. Je tu totiž problém. Náš hudební vkus je odlišný jak nebe a dudy. A i když se považuju za hudebně tolerantního člověka, tak některé interprety prostě neskousnu. Prostě neee. Na vrcholu žebříčku interpretů, co mě dožírají (vyměntě ž za s a máte přesnější definici), by na zlatém trůnu s korunou mohli sedět Mandrage. A těsně pod nima třeba Slza a Sebastian. Na pořadí nezáleží. Teda tak by to bylo za normálních okolností, ale poté, co jsem byla nedobrovolně vystavena poslechu Jakuba Děkana a podobných eh...mistrů poměrně ošklivou půlhodinku, než jsem si nasadila svoje sluchátka se svou muzikou, bych asi na vrchol toho pomyslného trůnu posadila jeho. A fakt to není proto (z čehož jsem byla nejdou nařčena), že jsem "proti tomu zaujatá" a že "mi vadí všechno, co není tvrdý". A "že jsou to krásný písničky".
Za prvé: zaujatá jsem proti některým kapelám, to uznávám, ale to nebyl konkrétně tenhle případ.
Za druhé: nevadí mi všechno, co není tvrdý. Jsem hudebně otevřená. Mám ráda tvrdší hudbu, ale nějak nelpím na tom, že musí všechno být krutopřísnej nářez jako sviňa. Mě je úplně jedno co je to za styl. Mě vadí blbá hudba napříč styly. A každej má jinej pohled na to, co je a co není blbý. Stejně tak na to, co je krásný. Proto, když se moje spolubydla dojímá nad písničkou "Děda" od zmiňovaného Děkana, tak já odvracím oči a nejraději bych odvrátila i uši.
Za třetí: moje definice krásný písničky je trochu jinde. Všechny ty strašný uřvaný lávsongy nebo nekonečné variace na téma nešťastná láska, při které spoustě holek mého věku vyhrkávají slzy, ve mně spíš vyvolávají touhu utéct co nejrychleji co nejdál. Já jsem brečela u jinejch písniček a uvedu tady pár příkladů těch, o kterých si myslím zase já, že jsou krásný, a který mě chytily za srdce.

Tanec s kočkou

13. června 2017 v 14:51 | Janie |  Píšu
Noční ticho. Úplný klid. V domě všichni spí a po silnici neprojede ani jedno auto. Pak noční vzduch pročísne přidušený šeptavý výkřik: "Ty debile!" To mi na hrudník ze skříně skočilo šest kilo kocoura. "Ferdo, tyvole!" lapám dech. Bylo to jedno z nejbrutálnějších probuzení, jaká jsem zažila. A takhle je to s nima pořád. Za roky soužití s nimi jsem došla k názoru, že kočky jsou ve zvířecí říši mistry humoru, ale jejich vtipy jsou někdy dost blbý. Aspoň z pohledu lidí. Jim to určitě přijde vtipný k popukání. Dokážu si představit, jak se kočky poťouchle smějí, když blijou přímo před postel, aby si do toho jejich posluhové šlápli, jen co vstanou. Ale jejich noční vtipy jsou ze všeho nejblbější. A úplnou přebornicí v nich je mourovatá Ťapina.

 


Tragédi na vodě (a jiná dobrodružství)

9. června 2017 v 23:13 | Janie |  Z deníčku
Jakožto člověk pohybově nepříliš schopný (a už vůbec ne nadaný) jsem měla docela strach z týdenního sporotovního kurzu, na který každý rok jezdí druháci z naší školy. Tělák je něco jako noční můra a nekončící zdroj ponížení. Samozřejmě jsem uvažovala nad tím, jak bych se ze sporťáku mohla vyvléknout, ale nakonec jsem si řekla: "Kašlat na to. Nějak to zvládnu." A protože teď tohle píšu, tak je jasný, že jsem to zvládla, ačkoliv to byl docela záhul.
Celá legrace začala už cestou tam. Jeli jsme až do Českého ráje, do tábora kousek od Železného Brodu. Z místa mého bydliště překrásných cca 170 kilometrů a pět hodin cesty autobusem. První tříhodinový úsek Svitavy - Turnov byl zcela v pohodě, cesta ubíhala se sluchátkama celkem dobře. Jediný problém jsem měla zapamatovat si, jestli mám jet do Turnova nebo do Trutnova (cituji taťku: "Jestli dojedeš do Trutnova, tak jseš úplně v prdeli."), ale to byl jen velice nepatrný zádrhel. Jenže když jsem dorazila do Turnova, začalo to být docela otravný. Autobus do Brodu mi jel až za hodinu, no a co tam? Do města se mi s narvanou krosnou vpravdě nechtělo, takže jsem tam hodinu čučela na železný lavičce, ze který mi hrozně mrznul zadek. Na zastávku se následně nahrnulo asi třicet prcků z první třídy, kteří byli na cestě na školu v přírodě. V autobuse, který mě vezl do Brodu, jsem se mezi nimi cítila jako vetřelec ze země obrů a jim to tak asi připadalo taky, protože se na mě pořád vykuleně ohlíželi obrovskýma zvědavýma očima. Z Brodu jsem měla odjet autobusem ještě někam, abych to měla blíž do tábora, jenže ten autobus jel opět až za hodinu. Z představy dalšího hodinovýho mrcasení někde na zastávce se mi dělalo špatně a nohy už jsem z toho věčnýho sezení skoro ani necítila, takže jsem se rozhodla risknout to pěšky. Nohy křičely radostí. Šla jsem podél Jizery po hlavní silnici, protože zadní cesty neznám. Ten kraj neznám vůbec, nikdy jsem tam nebyla. Většinu cesty se však dalo jít z druhé strany svodidel, takže jsem nebyla bezprostředně ohrožena provozem. Kritické však bylo jedno místo, kde probíhaly práce na silnici, všechno bylo rozkopaný, provoz stažený do jednoho pruhu se semaforem a navíc to bylo celý na mostě, takže se nebylo kam uhnout (maximálně ze srázu, což se mi dvakrát nechtělo). V momentě, kdy jsem po levé ruce měla kolmý sráz dolů a prostor na pohyb asi tak dva centimetry a z druhé strany rozjetou Avii, jsem se rozhodla, že zpátky už se tudy vracet nebudu (za předpokladu, že se toho dožiju) ani za zlatý prase. Po překonání téhle krizovky už jsem do tábora dorazila bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že jsem asi dvakrát zmateně přelízala svodidla a to, že jsem tábor jednou málem přešla a do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli jsem na správném místě, dokud jsem nezahlédla známé tváře.
Tábor je prostě klasický tábor, stany s podsadou, sprchy, kde teče teplá voda jen pro tři první lidi a tak. Z jedné strany hlavní silnice a z druhé za řekou koleje, což v praxi znamenalo, že člověk si mohl připadat jako v srci přírody mimo civilizaci, dokud se po hlavní s řevem neprohnal kamion a nepřipomenul nám snílkům realitu. Ale je to opravdu pěkné místo. Navíc jsem hned učinila zjištění, že můj kraj - čili Pardubický- je fakt tak placatej, jak všichni říkají. Jasně, tam, kde bydlím já, už jsou trochu kopce, ale po týdnu v Jizerských horách bych to asi nazvala krajinou spíše mírně zvlněnou, a ne kopcovitou. Tam se totiž tyčily kotáry prudké a nesmírné a navíc skalnaté a šutrovité, a ačkoliv byly velice krásné, jejich zdolávání nebyla moc sranda.

Z náčrtníku za květen

3. června 2017 v 21:34 | Janie |  Tvořím
Nedávno donesla ségra ze školního plesu dva A4 nelinkované sešity, že je vyhrála v tombole. Tak jsem si jeden zabavila pro sovje účely a začala si do něj kreslit. Stala se z toho taková skládka nápadů, útržků myšlenek nebo písniček a tak. Nekreslila jsem tam sice pravidelně každý den, tak toho za ten měsíc nevzniklo zase tak moc. Ale moje spolubydlící na intru mě i tak na základě těchto kresbiček začaly obviňovat, že jsem depresivní člověk, co poslouchá depresivní hudbu a pak to takhle dopadá. Nedá se jim to vymluvit. Ale upřímně už taky trochu začínám chápat, proč mi občas dělá problém vysvětlit lidem, že fakt jsem v pohodě.


Při prohlížení konkrétně téhle kresbičky si spolubydlící strhla strup a už z ní taky stříkala krev (fajn, přehnaně to dramatizuju). Hrátky osudu holt. A když od malička posloucháte takový písničky, tak se pak není čemu divit, že máte co vysvětlovat, i když vám to přijde úplně normální.


Vzhledem k tomu, že mám dva mladší sourozence, tak se s nima dívám na pohádky. Naši oblíbení jsou medvědi, co se potkali u Kolína. No a celá tahle blbinka vznikla na základě toho, že jsem si nakreslila rybku se smutnýma očičkama. A jak známo, ryba, co má smutný očička, není žádná ryba, ale princezna zakletá!



Chvilka keců o koncertech

1. června 2017 v 19:43 | Janie |  Píšu
Článek prakticky bez pointy od člověka, co hudbě rozumí jak koza petrželi

V životě jsem nebyla na velkým koncertě. Velkým myslím prostě takovou tu typickou monstrózní akci, jako byli teď třeba Rammsteini (kam jsem sice chtěla, ale lístky už nebyly). Jak nad tím ale přemýšlím, nijak mi to nechybí. Stejně drtivá devadesátiprocentní většina mých oblíbených kapel hraje v normálních klubech a je to možná ještě lepší, než nějaká brutální monstr akce s tisíci lidí. Moje mamka teď byla v Brně na Kiss, a nakonec stejně byla mnohem šťastnější z koncertu Znouze, kde bylo třeba kolem stovky lidí. Proč? Protože Znouze je nejlepší. Nevím. Ale prostě je v tom mnohem víc energie, mnohem víc blízkosti, když je tam těch lidí stovka a člověk stojí kousek od podia, než když je někde deset tisíc lidí a vy vidíte kapelu jako nějaký poskakující mužíčky v dálce. A - nemyslím to teď samozřejmě na všechny - ty veliký kapely, co zaplňujou stadiony, mi kolikrát přijde, že do toho hraní ani nedají tolik. Ono totiž nakonec vůbec dle mého názoru nezáleží na tom, kolik je tam lidí, záleží na tom, jaká atmosféra se tam vytvoří. Jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem byla, byl před čtyřmi lety koncert Znouze ve Svitavách. Kolik tam bylo lidí? Maximálně dvacet. Maximálně. Všichni jsme stáli v první řadě. A bylo to perfektní. Všechno bylo v pohodě. Taková hodně přátelská atmosféra.
Znouzí koncerty se tímhle ale tak trochu vyznačujou. Mám pocit, že ta kapela kolem sebe dokáže šířit takovou fajn auru. A to nejen na koncertech. K urovnávání sporů ségra vs. brácha o to, kdo co bude poslouchat, používám ZNC pravidelně. Spor obvykle začíná stylem ségra- Bad Religion a brácha- Casualties a končí: "Tady máte Znouzi a nehádejte se." A jejich koncerty jsou antidepresiva. Zaručeně fungující. Navíc jsem z nich posbírala spoustu suvenýrů. Například prasklou basovou strunu, dvě trička, podepsanej pohled (ke kterýmu se pojí krátký a veselý příběh o tom, jak nás gorily chtěly zahnat na útěk a my byly zachráněny chrabrým Démou) a tak... Taky jednou celá naše trojčlenná výprava dostala písničku. Jen tak, že se nějak domákli, že jsme jeli támhle nějakých dvacet kiláků na koncert, tak nám věnovali píseň o cestování. Jestli tohle není krásný, tak už nevím co.

Ohlodané kino

29. května 2017 v 17:52 | Janie |  Píšu
Zub času hlodá všude kolem. Nechodím po tomhle světě ještě ani dvě desetiletí, dokonce ani ne tak dlouho, abych si mohla koupit pivo, a stejně se mi zdá, že se změnilo snad úplně všechno. Některé domy v naší vesnici už roky vesele chátrají, zatímco jiné jsou opravovány. Vyrostla nám tu nová zvonička, škola i školka dostaly nový kabát. I příroda se mění. Tam, kde jsem ještě nedávno chodila kolem ohnutých borovic, teď zůstaly jenom mladé stromky. Trochu se mi po starých borovicích stýská, i když vím, že zub času by je stejně dostihl, ohlodal a vyvrátil.


Nejvíc si ale běh času uvědomím, když navštívím svitavské kino Vesmír. Chodím tam od té doby, co jsem jako děcko byla dost velká na to, abych udržela pozornost hoďku a půl při pohádce. Od těch dob jsem tam viděla spousty filmů, pohádek i pár dokumentů. A samozřejmě jsem byla pozorovatelem všech těch změn. Upřímně si nemůžu pořád ještě zvyknout na nový xicht kina.
(přikládám fotky nalezené na internetu- před a po)



Já vím, že stará tvář kina už byla v dezolátním stavu. Že nějakou tu rekonstrukci potřebovalo jako prase drbání. Zpočátku jsem to i vítala. Jenže když z vlídné a příjemné budovy kina vylezla tahle neosobní, přísná a chladná obluda, moje nadšení dost ochladlo. Fakt se mi to nelíbí ani trošku. Ani vevnitř moc ne. Snad jediný, co oceňuju, jsou ty nové sedačky (které už teď ale vlastně vůbec nové nejsou). Ta stará fasáda s hvězdičkama se mi líbila víc. Navzdory své ohlodanosti. Bylo to jednoduchý: kino Vesmír rovná se hvězdičky. Podle mě tam klidně mohlo něco takového být. Já tomu samozřejmě nerozumím. A chápu, že takhle celá budova působí moderněji. Že je asi hezčí. Ale v mých očích je to prostě veliký ošklivý strašidlo, co sežralo to staré kino, které už zůstane asi navždy jen nostalgickou vzpomínkou.
Na druhou stranu- když se tam dívám na film, tak moc neřeším, jak budova zvenku vypadá. Poslední film, co jsem tam viděla, se jmenuje Sibiřský deník. Příběh ženy žijící ve vyhnanství na Sibiři. Bylo to hodně silný a drsný. Přišlo celých devět lidí. Když film skončil, všichni (s jedinou výjimkou) jsme tam seděli, dokud nedoběhly titulky až do konce a pak se všichni zvedli v absolutním tichu. Znělo jenom šustění kroků. Nikdo neměl potřebu to nějak komentovat- bylo to prostě hrozný. I město venku mi přišlo nezvykle zamlklé. Silný okamžik. A tak si říkám- kouzlo kina pořád funguje. Ten jeho duch tam pořád ještě je. Jenomže možná už je to taky jenom vybledající vzpomínka v mojí hlavě.

Článek na téma týdne "Rychle, rychle běží čas"

Čím víc poznávám lidi, tím radši mám zvířata

28. května 2017 v 21:58 | Janie |  Zvířectvo
Už to tak asi holt je. Žila jsem a žiju obklopená zvířaty, nejen kočkami a psy, ale taky ovcemi, koňmi, dřív jsme měli i králíky, bejka a u babičky slepice, krůty, kačeny... A hádejte co? Žádný kůň, pes, kočka, ovce, morče nebo já nevím, kdo ještě, nikdy zrovna dvakrát neřešili, jaký mám na sobě tričko, jestli nemám kruhy pod očima nebo rozcuchaný vlasy. Spíš je zajímalo, jestli jim nesu něco na zub, jestli mám pro ně vlídné slovo a pohlazení. Zvířata mi nikdy nedokázala ublížit a zkazit náladu tak, jako mnozí lidé.



Výlet na Kuňku

27. května 2017 v 23:22 | Janie |  Svět přes objektiv
Rodinné výlety jsou fajn, ale cestováni s mladšíma sourozencema už není až taková sranda. Teda jasně že je to super (jenom musím trochu nadávat žejo), ale občas... občas vážně... Kunětická hora by správně měla být od našeho bydliště vzdálená asi hodinku cesty. Ve skutečnosti, vzhledem ke stavu silnic (rozkopáno všechno a všude), to trvalo skoro dvě hodiny a pocitově možná ještě o hodinku víc.
"Už tam budem? Už tam budem?"
Ségra byla na chvíli umlčena empétrojkou, která ji přestala bavit asi po čtvrt hodince, takže jsem se pak sluchátkama pokusila umlčet tříletého brášku, který se dožadoval "Vypsané tužky", kterou jsem mu ráda poskytla za podmínky, že mi nechá jedno sluchátko. Po chvíli nás to ale popravdě otravovalo oba.
"Už tam budeeem?"
Ve snaze zabránit hysterickému výbuchu řevu jsme si museli hrát s miniaturním plastovým koníkem a autem na schovávanou. Což trochu fungovalo, i když to je težký, když auto pořád švindluje, piká hrozně rychle a ještě se kouká. Pak se to přeorientovalo na slovní fotbal. Což nefungovalo moc dobře, protože brácha to ještě nedá. Naštěstí jsme se v tu chvíli vymotali ze spleti objížděk a bylo to. Než jsme se vydali na hrad, zastavili jsme se v perníkové chaloupce. Když jsme tam byli naposledy, tak jsem já byla malý skřítě, ségře bylo tolik, co teď bráchovi, a brácha vůbec ještě nebyl na světě. Nostalgická vzpomínka se opět vynořila s mnohem větší silou, než když jsem kolem jenom projela posledně autobusem.



No a pak následovala Kuňka. Tam jsem se už hodně těšila. Vlastně předcházel ještě úplně hnusnej a drahej langoš ve stánku dole pod hradem a odtrhávání děcek z klouzaček. Ségra se tam stihla ještě spřátelit s pejskem. Já se za celej den spřátelila s nejrůznějšími zástupci hmyzí říše, včetně řádně vykrmeného pavoučka ("Leze po tobě pavouček." Taková bestie velká to byla.), nevykrmeného pavoučka, berušky a housenky. Nevím, jestli tím mám být nadšená nebo spíš uražená. Každopádně už mi nikdo nemůže říkat, že si neumím hledat kamarády.




Byla jsem na Kunětické hoře naposledy asi před pěti lety a už jsem úplně stihla zapomenout, jak je to tam krásný. Krásný výhledy. Krásný všechno. Ani moc lidí tam nebylo. Úžasnej klid... A já blbec bydlím na intru tak hrozně blízko a nikdy tam nejedu.

Barvy došly

26. května 2017 v 20:30 | Janie |  Svět přes objektiv

Procházka do lesa s psiskama černobíle.




Kam dál