Zamčeno

Neděle v 19:43 | Janie |  Z deníčku
"Lidi... víš, Lášo, lidi jsou blbci," sdělila jsem svému věrnému oři to, co už nejspíš dávno věděl, když jsem ho vedla rozblácenou cestou k výběhu, protože to v tu chvíli bylo jediné, na co jsem myslela. To bylo totiž tak - jako téměř každou neděli jsem si i dnes vyjela na vyjížďku. Cesty byly sice hodně rozblácené, takže se na většině míst dalo jít jen krokem nebo nanejvýš opatrně klusem, ale párkrát jsme si i zacválali a i přes nepřízeň počasí jsem si vyjížďku opravdu užila. Je to dokonalý relax. Potkali jsme stádo srnek a po cestě domů na nás napadal první sníh. Když jsme ale byli už skoro zpátky u stáje, uslyšela jsem nezaměnitelné lupání elektrického ohradníku. "Bezva, to nám to zas někdo chytrej zapnul," protočila jsem oči. Ohradník si necháváme vypnutý, když někdo jezdí, aby se pak mohl v pohodě vrátit a kůň nedostal ránu, když na něm někdo jede. Čas od času je někdo hrozně akční a ohradník zapne, i když někdo jiný je ještě venku. Rezignovaně jsem tedy sesedla, že Lášu radši do stáje dovedu, protože se mi dvakrát nechtělo na něm sedět, kdyby náhodou dostal šlupku. U nás je to tak, že od stáje k výběhům nebo ven vede prostě taková ulička z ohradníku. Touhel uličkou jsem tedy Lášu provedla bez úrazu až k vratům do stájí... hádejte co. Vrata byly zavřený. Zevnitř. Je tam těžká dřevěná závora, ke které se zvenku nedá dostat. Jsou v nich i menší dvířka, která se však rovněž zavírají zevnitř. V té chvíli už jsem v duchu nadávala na ty, kdo tam byli přede mnou. Všechno zabarikádovali a odjeli. Dík moc. Jenže co teď?
Chvíli jsem tam bezcílně lomcovala vraty, jen tak, abych něco dělala. Láša mi věnoval tázavý pohled - proč jako nejdeme dovnitř, kde má svoje seno? Dumala jsem nad tou logickou hádankou. Co s nasedlaným koněm? Potřebovala bych si ho hodit do stáje, odsedlat ho, vyčistit a uklidit všechny věci. Jenže to jsem dost dobře nemohla udělat. Sundala jsem tedy z koně sedlo přímo před vraty (v té chvíli už vypadal vyloženě udiveně, jestli jsem se náááhodou trochu nezbláznila) a tam jsem ho nechala na nasedací rampě, Lášu jsem na uzdečce odvedla do výběhu (po cestě ho samozřejmě kopl ohradník), pak jsem se vrátila zpátky, obešla jsem statek zepředu a otevřela si vrata, uklidila sedlo a vracela jsem se ještě jednou zpátky do výběhu, abych dala Lášovi ohlávku a vyčistila mu aspoň kopyta. Jo, asi jsem zapomněla zmínit, že na cestě do výběhů je teď po kotníky bahna, takže jsem byla zablácená asi tak do poloviny lýtek.
 

Malý princ

16. listopadu 2017 v 23:44 | Janie |  Tvořím

Bral vážně bezvýznamná slova a byl proto velice nešťasten.
Dostala jsem Malého prince. Přečetla jsem knížku, lehla jsem si tváří dolů na gauč a brečela. Ta knížka je hrozně smutná. Pak jsem vzala plátno a barvy a malovala. Mám ten obrázek hrozně ráda.

Obrázek byl vlastně opět dost experimentální a pracovala jsem dost impulzivně beze snahy o nějakou dokonalost. Snažila jsem se spíš zachytit určitou náladu. Někdy jen tak bezmyšlenkovitě plnit plátno barvami, jak to zrovna přijde pod ruku, je ta nejvíc uvolňující věc na světě...

Fotky z hlubin času

13. listopadu 2017 v 17:21 | Janie |  Svět přes objektiv
Občas mě popadne nějaká úplně blbá myšlenka a já se jí držím zuby nehty. A tak jsem včera, místo abych šla radši spát, projížděla všechny své staré blogy, které ještě existují, a upřímně... no, samozřejmě že to nebylo nic moc. Na jednom blogu jsem dokonce našla jakési pokusy o "poezii" z roku 2013 - čtyři, no, řekněme surrealistické kratičké texty, které ve mně vyvolávají otázku, jestli náhodou poslední roky zvolna nepřicházím o rozum. No ale aspoň se mi to rýmovalo. Víceméně. Matně si vybavuji, že jsem to psala ovlivněna nějakým dílem, ale opravdu netuším jakým. Každopádně jsem se pobavila nad vlastní blbostí.
Nicméně objevila jsem i věci, které mě potěšily. Konkrétně fotky z doby, kdy jsem ještě nevlastnila zrcadlovku, ale fotila jsem nemotorným kompaktem, kterému jsem říkala Bizon. Jsou to fotky, o které jsem dávno přišla, nebo jsou uložené někde, kde je prostě nenajdu, nevím... Ale rozhodla jsem se je vytáhnout po nějaké době zase na světlo, protože mě překvapilo, že zdaleka ne všechny byly špatné (ačkoliv určitá část ano).





Ten den, kdy jsem fotila tohle si vybavuji úplně jasně. Bylo to na statku u koní, běhala jsem tam okolo a fotila oči každému, na koho jsem narazila. Chtěla jsem z toho udělat velkou koláž, ale neměla jsem dost materiálu a nakonec z toho sešlo. Trochu to bolí, když si uvědomím, že s velikou většinou lidí z těch fotek se už vůbec nevídám a nebavím.


 


Listopadové střípky

11. listopadu 2017 v 22:58 | Janie |  Svět přes objektiv
Listopad je takovej vlezlej měsíc. Skoro se tváří, jako by chtěl zůstat navždy. Já má aspoň vždycky takovej pocit. Je unavující. Člověk má před sebou jenom vyhlídku nekonečné zimy, která leze i pod tři vrstvy oblečení a říká: "Takhle bude už navždy, nafurt a napořád." Nakonec vždycky přijde jaro, ale v listopadu vypadá jaro milión let daleko.


"Listopad je ten měsíc, kterej je navíc," říká Domm, když stojíme o půl jedenáctý v noci na svitavským náměstí a snažíme se vymyslet způsob, jakým zabít čas v tomhle mrtvým městě. Přistihnu se, že trochu teskně myslím na Hradec, kde se aspoň něco děje. Jenže Svitavy jsou Svitavy. Tam se neděje nic. Rozhodneme se, že si teda zajdem aspoň na benzínku pro bagetu. Došly jsme tam ve 23:01 a benzínka zavírala ve 23:00. Rezignovaně jsme zaklely a bába za oknem se na nás dívala jako na nebezpečné devianty.


Listopad. Běhám venku s foťákem, ale popravdě - ne zas tak moc. Moc se mi nechce ven, protože je tam kosa a bahno. Jsem prostě líná.


Boj s prázdnou stránkou

2. listopadu 2017 v 17:59 | Janie |  Tvořím
Mám nový náčrtník. Kroužkový blok, který mi, jak se ukázalo s postupem času, vyhovuje mnohem víc než ten původní, který měl hrozně tenké stránky a nedalo se do něj nejen malovat, ale ani kreslit fixem nebo nedej bože liháčem. Během října jsem tak zaplnila spoustu stránek výtvory. Dost mě to pohltilo a vlastně jsem udělala jen málo jiných věcí, jako třeba nějaké malby na plátna nebo záložky. Byl to ale taky boj. Boj s prázdnou stránkou. Pořád se nemůžu zbavit toho strachu z bílé plochy. Může na ní být cokoliv... ale co to cokoliv má jako být? Co když celou tu krásnou, neposkvrněnou stránku vyplýtvám úplně zbytečně a celou zkazím? Jediný způsob, jakým jsem se toho dokázala zbavit, bylo prostě malovat a kašlat na to. "Ten blok má padesát stran, všechny zkazit nemůžu!" A tak jsem kreslila, malovala, zaplňovala... a šlo to. V tomhle článku neukazuji všechny výtvory z října, chybí asi 3, ne teda, že bych se za ně styděla, ale ne všechny mám nafocené a momentálně je to s tou technikou u mě pořád trochu složitý. Takže navíc doufám, že fotky nebudou v moc ubohé kvalitě. Je to taky boj, asi nekonečnej, protože mě technika asi vyloženě nenávidí prostě...


Tohle dílko je ze začátku měsíce. Původně jsem chtěla malovat něco inspirované Švankmajerovým filmem Něco z Alenky a když jsem hledala předlohu nebo aspoň námět, vyběhl na mě obrázek se spoustou očí.. nedalo se odolat.


"Kreslím fixí písně" č. 3254. K téhle písničce jsem dokonce na jaře naivně začala dělat kreslenej videoklip. Konkrétněji papírovej. Já debil. Vystříhala jsem asi tisíc peříček z papíru, crcmala jsem se s anatomickým nákresem srdce a podařilo se mi vytvořit asi dvě vteřiny videa, načež jsem ztroskotala na tom, že nevlastním stativ, nemám na něj peníze a neumím si ho nijak provizorně vyrobit. No, všechno mi to tam pořád leží v eurofólii v šuplíku. Třeba jednou.

Říjen přes objektiv

31. října 2017 v 15:03 | Janie |  Svět přes objektiv
Můj notebook byl tři týdny v komatu, ale já ne. Ani můj foťák. Skoro celý říjen bylo krásné počasí. Když to jen trochu šlo, byla jsem venku s psiskama nebo u koní.






Podnikli jsme také výlet na hrad Pernštejn a nedalekou rozhlednu. V podzimním období tam bylo opravdu krásně. Jediné, co trochu kazilo zážitek, bylo to, že jsem byla po nemoci. Navíc to byla úplně stupidní nemoc, kterou údajně dostávají děti předškolního věku... a potom já. Udělaly se mi puchýře na nohách, rukách a v xichtě, a i když už mi bylo dobře, puchýře mi chvíli vydržely, takže pochodovat s bolavýma nohama po kořenech byla chvílema fakt chuťovka. Krásné podzimní barvy a sluníčko to ale zdárně zachraňovaly.



Trosky na výletě

23. října 2017 v 18:53 | Janie |  Z deníčku

Předem se omlouvám za případné monstrózní chyby, můj noťas je v klinické smrti a mobil moc nespolupracuje.
Důvody, proč jsem se vydala na další dobrodružnou cestu do mých milých Pardubic, byly tři. Zaprvé ráda žeru, zadruhé mám kámošku, která ráda žere a zatřetí jsem fakt chtěla na festival čokolády. Skutečně jsem to považovala za geniální akci zcela vhodnou k naplnění sobotního dne. Takže v sobotu ráno jsme my dvě - dvojka Panda a Panda - usedly do důvěrně známého Interpanteru a přímo zářily nadšením. Teda aspoň já zářila, protože jsem se fakt strašně těšila. Panda byla zklamaná, že nesehnala víno. Možná to ale nakonec vzhledem k okolnostem, které nastaly v cíli naší cesty, bylo i dobře. Ale nepředbíhejme.
Když jsme vystoupily v Pardubicích na hlaváku, byla jsem pověřena vedením výpravy, neb se ve městě trochu vyznám a taky (hlavně) jsem měla v mobilu ofocenou mapu. Moje mapa samozřejmě neobsahovala první asi čtvrtinu cesty od nádraží na třídu Míru, protože "jsem dobrá a už jsem tam šla, znám cestu a nejsem blbá, neasi." Po chvíli jsem už nebyla zdaleka tak suverénní, ale vedla jsem nás pořád asi víceméně správně, protože jsme po chvíli skončily přesně tam, kde jsme měly. Samozřejmě jsem si začala okamžitě vytahovat triko, že jsem dobrá, věděla jsem, že nás z toho vyvedu, že se mnou se není zkrátka vůbec nutno bát, načež jsem vzápětí málem ukončila svou bídnou existenci skokem pod dodávku v domění, že máme na přechodu zelenou. Nevěřte zvukovým signálům semaforů. Je to past.
Tím jsme se tedy octly v místech, která moje mapa už zahrnovala. Panda se divila, že třída Míru není vůbec tak poblitá, jako svitavské náměstí. Později se ukázalo, že to není pravda, protože při zpáteční cestě mě Panda výkřikem "Bacha, kachna!" zachránila před šlápnutím do nejhorší blitky na světě. Ale tak zlý jako Svitavy to fakt nebylo, tam kachna vedle kachny utváří genius loci. Mě spíš než otázka poblitého versus nepoblitého chodníku zajímala cesta k výstavišti Ideon.

Den 50. - Písnička, jejíž klip mě uchvátil

8. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Mám ráda spoustu klipů. Třeba na Baladu o skleněné kuličce od ZNC. Ale úplně první klip, na který jsem si vzpomněla, byl Wild Frontier od The Prodigy. Ten klip je prostě úplně boží, nemůžu si pomoct. S tou hudbou s to k sobě docela dobře hodí. Prodigy hrozně poslouchal jeden kámoš (tyjo, kde ten skončil, to vůbec netuším), já tyhle věci nikdy moc nemusela, ale tenhle klip je prostě dobrej.


Výtvarné experimenty

6. října 2017 v 19:18 | Janie |  Tvořím
Objevila jsem v Hradci nový obchod. Jsou to výtvarné potřeby. Nikdy předtím jsem neměla o jejich existenci ponětí, ale když jsem sháněla barvy na textil, náhodou jsem na ten krám narazila. Jít tam je jako spadnout do pasti. Je jasný, že kromě toho, co chcete, si odnesete ještě taky spoustu věcí, co nechcete. Aspoň mě se to tak stalo. Přišla jsem si tam jenom a výhradně pro ty barvy a odnesla jsem si blok akvarelových papírů, černý gelový fix na textil, svítící akrylovou barvu a nakonec i ty barvy, pro které jsem šla, ale zapomněla jsem si koupit modrou a žlutou, takže jsem se tam musela vrátit. Samozřejmě. Z druhé návštěvy už toho tolik nebylo, tři barvičky plus kroužkový blok s tvrdými papíry. Vyměnila jsem ho za svůj současný (teď už minulý) náčrtník. Je mi to trochu blbý vzhledem k tomu, že náčrtník není dokončenej... ale já k tomu měla důvod - chci tam i malovat, ne jen kreslit černým fixem, a můj původní náčrtník má hrozně slabé listy a malovat se do něj nedá. A jo, je tam taky to, co dost dobře vystihl Stephen King v knížce Temná věž, cituji: "A potom, aby toho nebylo málo, dostaneš nový nápad, celý naleštěný, jen svítí, přímo výstavní, bez jediného škrábance. Jestě jsi ho nestačil zmršit, aspoň zatím." Jo. Přesně tak to je. Ale jsem odhodlaná u tohohle vydržet. Aspoň zatím, hahaha.
No, se všemi těmihle nově nakoupenými blbůstkami se ve mně probudila spousta inspirace. Nevytvořila jsem vlastně nic moc kloudnýho, nebo spíš jsem se o to nesnažila, vlastně jsem jen experimentovala a nechala věci plynout, ale ve výsledku vzniklo pár věcí, které se mi líbí. Barvy na textil jsem ještě nevyzkoušela, ale akvarelový papír už jo.


Tenhle obrázek je ještě z konce září, byla to taková rychlomalbo-kresba, která začala katastrofálně a skončila celkem dobře.



Den 49. - Píseň, která je poslední dobou populární a já ji nenáším

6. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Já tohle moc nesleduju. Mám období, kdy se dokážu ponořit na dlouhou dobu do písniček starých třeba třicet let, plavu si tam dva měsíce a pak zjistím, že jsem totálně mimo. Já jsem ale totálně mimo skoro pořád, takže to není až tak velká změna, he. V mém okolí je strašně populární Děkan, Calta atd., a pak taky nejrůznější rappeři. To mě úplně míjí. Mám jednu spolubydlící, která mě tímhle v minulosti moc ráda vysírala, ale poměrně záhy mě to přestalo bavit, tak jsem jí pustila Buřinky ("Na dně řeky ukrytá leží žena zabitá, leží dole v řece, nevešla se do pece.") a jí nějak sklaplo, takže těď nemám moc velkej přehled. Poslední takováhle všeobecně populární píseň, kterou jsem nemohla vůbec vystát (to jsou obvykle všechny tyhle super pecky) bylo to nekonečně otravný Despacito, teď mám pocit, že to trochu opadlo, ale budiž.


Kam dál